Korálci se vrátili do chladna

Sedmnáct hodin trvala zpáteční cesta našich malých turistů z Chorvatska.
Zkřehlí a rozlámaní dlouhou cestou, a trochu zaskočeni počasím, včera na rokycanské náměstí vystupovali z autobusu členové klubu Korálky. Večer vyjeli z Chorvatska a po sedmnáctihodinové pouti byli zase doma. Týdenní rehabilitační pobyt zdravotně handicapovaných dětí u moře skončil, ale mnozí byli ještě v duchu na pláži.
„Pro samotnou rodinu se dvěma dětmi, z nichž je jedno pohybově postižené, není jednoduché podniknout tak dalekou cestu. Navíc je to i finančně neschůdné, protože maminky většinou musí dlouhodobě zůstat doma, takže rodina je odkázána na jeden příjem. Proto jsme moc rádi za dotaci, která členům klubu umožnila společnou cestu za upevněním zdraví dětí,“ řekla nám Marie Dušková A jaké to v Chorvatsku bylo? „Super,“ shrnula jednoduše Alice Armstarková. „Moc se mi tam líbilo a rozhodně jsem se tam cítila i po fyzické stránce výborně. Zjistila jsem, že voda v moři krásně nadnáší, plavání v ní mi dělalo moc dobře. Pokud jde o další zážitky, tak nejvíc na mě asi zapůsobil národní park Krka, hlavně jeho nádherné vodopády. Jeli jsme tam lodí, ale cestou zpátky jsme museli zakotvit v Šibeniku a zbytek absolvovat autobusem. Blížila se bouře a zvedly se velké vlny,“ vzpomínala. „Také řekni, jak ses ztratila, “ zaznělo z davu. „No jo, nějak jsem se zamotala a nemohla najít cestu zpátky,“ broukla Alice. To Pepča Forró a Jirka Svoboda se toulali městečkem Vodica skoro každý večer. Pepča se dokonce naučil pár slov chorvatsky: „Dobro večer, váš magorca se izgubil,“ dělal si pak legraci z jedné místní známé, které vlastně říkal, že se jí ztratil osel. Jirka se zase pochlubil, co hezkého domů dovezl. Rovněž Lucka Fridrichová měla radost ze získaných lasturek, zejména té se získaných lasturek, zejména té se řetízkem, co si koupila. „Byla tam také spousta ryb, zkoušel jsem je i chytat a hodně jsem se také potápěl a lovil mořské ježky,“ přidal se Vojtík Fritz. „Moře bylo krásně teplé a podnikali jsme okružní cestu kolem ostrovů. Loď měla prosklené dno a krásně bylo vidět mořské okurky a vůbec všechno,“ vzpomínal Martin Holšan. I Míša Dušek si zamiloval pohled na lodě, ale na houpající se palubu se mu nechtělo. Moře ho okouzlilo. „Mě také,“ přidala se Lenka Andělová. „Kéž bychom ho tu měli. Stačilo by menší, ale hlavně aby bylo,“ zatoužila. „Bude mi scházet,“ souhlasila Lenka Fritzová, ale na druhou stranu se svěřila, že už se moc těší do školy. „Vždyť jsem se dva měsíce neviděla s většinou spolužáků,“ vysvětlovala.
No, a pokud jde o objektivní posouzení přínosu akce pro zdraví dětí, paní doktorka Marta Pešková, která nad nimi bděla, vyslovila spokojenost.
Zdroj: Rokycanský deník, 11. 9. 2003